uvedení laskavosti do praxe všímavé pozornosti

Uvedení laskavosti do praxe všímavé pozornosti

(Translation Julie Honyšová)

Všímavá pozornost je bezpochyby nejdůležitější, esenciální a extrémně užitečný nástroj pro získání vhledu a moudrosti. Ale jakým způsobem překonat zlobu a averzi? Postačí všímavá pozornost k překonání negativních pocitů jako je nenávist, zloba, nepřátelství?

Abychom mohli zodpovědět tuto otázku, zkusme se podívat na rozhovor mezi yakkhem Manibhaddou a Buddhou, tak jak je zaznamenán v Buddhových rozpravách v Samutta Nikaye.

„Jednou přebýval Vznešený mezi Magadhanovými v chrámu Manimalaka, v příbytku yakkha Manibhady. V jednom momentě přistoupil yakkha Manibhadda ke Vznešenému a zarecitoval tyto verše:

„Je dobré být stále všímavý.

Ten kdo je všímavý přebývá ve stavu blaženosti.

Lépe se žije všímavému každým dnem,

je osvobozen od nepřátelství.“

Buddha na tyto verše odpověděl:

„Je dobré být stále všímavý.

Ten kdo je všímavý přebývá ve stavu blaženosti.

Lépe se žije všímavému každým dnem,

není však osvobozen od nepřátelství.“

„Ten jehož mysl dnem i nocí

nachází potěší v nenásilí,

jenž pociťuje milující laskavost vůči všem bytostem,

ten je pak osvobozen od nepřátelství.“

( v překladu bhikkhu Bodhiho)

Z této rozpravy je patrné, že Buddha oponuje Manibhaddovi v otázce všímavé pozornosti, která dle jeho názoru je dostatečným nástrojem pro osvobození meditujícího od nepřátelských pocitů.

Buddha v textu jasně říká„že i když se tomu, kdo má všímavou pozornost lépe žije každým dnem, není ještě osvobozen od nepřátelství.“

Buddha v další části poukazuje na význam praxe nenásilí a milující laskavosti. Ti, kteří dnem i noci hledají zalíbení v praxi nenásilí a milující laskavosti vůči všem bytostem, „ti jsou pak osvobozeni od pocitů nepřátelství“.

Tato citace představuje jasný důkaz toho, že samotná praxe všímavé pozornosti není dostatečný nástroj pro překonání hněvu, a že pro překonání nepřátelství potřebujeme i praxi milující laskavosti (metta).

Poprvé jsem si toto Buddhovo tvrzení uvědomil před pár lety, když jsem četl knihu bhikkhu Sujata „Rychlý pár poslů“ („Swift Pair of Messengers“).Ve třetí kapitole, která pojednává o pěti překážkách, ctihodný Sujato cituje : „Hněv je oheň, který zahřívá mysl, vře, doutná a bublá. Je možné se od něho oprostit na základě milující laskavosti. I sám Buddha prohlašuje, že samotná všímavá pozornost nestačí k překonání hněvu.“ V další části ctihodný Sujato cituje výše uvedené verše ze Samyutta Nikkayi.

Tato poznámka mě přivedla k zamyšlení. Necituje Buddha v Satipatthana suttě (Rozprava o pilířích všímavé pozornosti), že na základě praxe všímavé pozornosti můžeme vykořenit zlobu, chtivost a nevědomost a ukončit tak cyklus utrpení?

Nehledě na tu pravdu, jsem si uvědomil, že je učení třeba chápat jako celek a vidět ho i ve správném kontextu.

Buddha předepsal jako lék na hněv praxi milující laskavosti, tedy ne všímavou pozornost. Znamená to, že potřebujeme rozvíjet milující laskavost, abychom následovně pomocí všímavé pozornosti mohli uvolnit a vykořenit zlobu. Samotná všímavá pozornost toho schopna není. Pokud by byla, proč by pak Buddha na různých místech v textu říkal: „Je třeba rozvinout milující laskavost, abychom mohli překonat nenávist.“(citace z Anguttara Nikayi: Numerical Saying of the Buddha (6:107) v překladu bhikkhu Bodhiho).

Když Buddha podává meditační instrukci synovi Rahulovi, tak říká: „Rahulo, rozvíjej meditaci milující laskavosti, jakmile rozvineš meditaci milující laskavosti, oprostíš se od veškerého hněvu“. (Středně dlouhé Buddhovy rozpravy, sutta č. 62:Middle Length Discourses of the Buddha, Sutta No 62).

Nezbytnost praxe milující laskavosti pro překonání zloby je patrná i z výše uvedené konverzace Buddhy s yakkhem Manibahdou.

Pokud je milující laskavost silná, tak v nás zloba nevyvstane. Laskavost spojená s praxí trpělivosti a tolerance, nás činí více přátelskými a méně náchylnými k hněvu. A pokud hněv vyvstane, a občas samozřejmě vyvstane, je pak slabý a je snadné se od něho rychleji osvobodit. Všímavá pozornost zachytí v mysli podráždění a okamžitě se od něho oprostí, a to na základě milující laskavosti, která je v nás již silně rozvinuta. Mysl už nemá chuť na hněv a je rychlá a obratná v uplatnění moudrého přístupu k tomu, jak hněv opustit, když v nás vyvstane.

Buddha nás nabádá k praxi milující laskavosti. Na základě Buddhových instrukcí bychom k ní měli přistupovat následovně: „Je třeba rozvinout a kultivovat osvobození mysli na základě milující laskavosti, učinit ji naším nástrojem, základnou. Stabilizovat ji, procvičovat ji a plně se v ní zdokonalit.“ ( str. 2188 Connected Discourses of Buddha, v překladu bhikkhu Bodhiho).

Milující laskavost osvobozuje mysl od nenávisti. Proto Buddha říká: (ve chvíli kdy je tázán): „Co je přátelé příčinou toho, že nevyvstalá nenávist nevyvstane a vyvstalá nenávist je opuštěna? V případě těch kdo snaživě usilují o osvobození mysli na základě milující laskavosti, nevyvstalá nenávist nevyvstane a vyvstalá nenávist je zanechána.“(Anguttara Nikaya 3:66). A toto, přátelé, je důvodem toho, proč nevyvstalá nenávist nevyvstane a vyvstalá nenávist je opuštěna.“ (Anguttara Nikaya 3:68)

Buddha prohlašuje, že ten kdo rozvinul milující laskavost a učinil ji svým nástrojem a základnou, už nemůže být přemožen zlobou. Říká, že je to „nemožné a nepředstavitelné“, aby zloba přetrvávala v mysli takového člověka. „Není tu taková možnost. A proto je třeba prostřednictvím milující laskavosti mysl osvobodit a zlobě utéci.“ (Anguttara Nikaya 6:13)

V jiné rozpravě Buddha popisuje milující laskavost jako „nedostatečnou výživu“ pro vznik hněvu. „Časté zaměřování pozornosti k milující laskavosti je jako nedostatečná výživa, která brání vyvstání nevyvstalého hněvu a vystálému hněvu v narůstání a šíření se.“ (The Connected Discourses of the Buddha str. 4874, překlad bhikkhu Bodhi)

Mělo by být jasné, že naše praxe všímavé pozornosti se může dobře rozvíjet na základě dostatečné dávky milující laskavosti. Není pochyb o tom, že praxe všímavé pozornosti (meditace vhledu) nám pomáhá k proniknutí do konečné reality ne-já. Díky ní si uvědomujeme, že já je pouze myšlenka, mentální konstrukce nebo projekce mysli, že já, tak jak si ho představujeme, v zásadě neexistuje. Tato praxe nás osvobozuje a ukazuje nám cestu do Nibbány, ukazuje cestu k vykořenění nenávisti, chtivosti a nevědomosti.

To, že si „ne-já“ uvědomujeme nebo ho zakoušíme neznamená, že se budeme chovat jako studené, neosobní a lhostejné bytosti. Někdy se stává, že meditující, kteří dělají výlučně praxi všímavé pozornosti a zanedbávají praxi metta nebo ji dělají velmi málo, se chovají rezervovaně a odtažitě a to i vůči svým blízkým a milovaným. Jedním z důvodů je, že praxe všímavé pozornosti představuje proces, ve kterém na sebe nahlížíme jako na pět nestálých agregátů. K nalezení správné rovnováhy potřebujeme praxi metta, která nám poskytne teplo a vláhu a propojí nás s ostatními.

Moudrost získaná prostřednictvím všímavé pozornosti by neměla zmizet a měli bychom být schopni vidět známky pomíjivosti, utrpení a ne-já vryté do všech forem existence. V momentu kdy nahlížíme velké množství utrpení ve světě způsobené chtivostí, nenávistí a nevědomostí, si ještě více uvědomíme, jak je důležité kultivovat spokojenost, milující laskavost a moudrost.

Přestože praktikujeme všímavou pozornost v našem běžném životě, snažíme se zároveň vyzařovat metta v každém okamžiku lidem kolem nás, kamarádům, všem bytostem. Toto je verš z Buddhovy rozpravy o milující laskavosti ( Metta sutty), ve které nás nabádá k aplikaci všímavé pozornosti v rámci praxe metta, kterou přirovnání k božskému způsobu života.

„Ať už ve stoje, při chůzi, v sedě či v leže,

v jakémkoliv stavu bdělosti,

necht’ je oddán všímavosti (vůči metta),

neboť to je stav božského přebývání.“

Sám Buddha se hned po probuzení měl ve zvyku uchýlit k praxi metta jako k první věci ve svém dni, po zbytek dne se pak věnoval výuce a vedení svých žáků. Učil, jak vést šťastný život na základě laskavého, šlechetného a ctnostného života. Učil, jak očistit mysl od všech forem mentálních nečistot a dosáhnout úplného konce znovuzrození a utrpení.

***

Na kursu všímavé pozornosti nás může zaskočit pět překážek smyslové touhy- zloba, lenost, ospalost, neklid, obavy a pochyby. Někdy k jejich překonání nestačí zůstat u meditačního objektu, ale je třeba na základě správného zaměření mysli dostat překážku pod kontrolu.

V Satipatthana sutě (Rozprava o pilířích všímavosti) Buddha říká, že k překonání překážek musí meditující zaujmout vhodnou a moudrou pozornost (yoniso manasikara). Měl by správně chápat, jak překážka vzniká a jak předejít jejímu opětnému vyvstávání v budoucnosti.

Tady se nabízí velký prostor a flexibilita k překonání překážky. V případě zloby je třeba emoci zaznamenat, uvědomit si jí. Někdy pouze to, že si zlobu uvědomíme, stačí k tomu, abychom ji oslabili a překonali. K jejímu překonání je často nutná i vhodná kontemplace. Existuje spousta způsobů, jak kontemplovat a omezit vyvstávání zloby. Můžeme třeba rozjímat o kvalitách osoby, na kterou se zlobíme, o tom, že se k nám v minulosti chovala laskavě, myslet na to, že je důležité usilovat o trpělivost a toleranci. Myslet na nebezpečí, které s sebou zloba a neprospěšný stav mysli přináší, uvědomit si, že nechceme posilovat a opakovat neprospěšné mentální vzorce, uznat, že každá bytost je vlastníkem své karmy a svého jednání a musí za následky svého jednání nést odpovědnost.

Na druhé straně i my sami máme odpovědnost za své jednání a reakce vůči jednání druhých. Je dobré si zpřítomnit téma smrti, uvědomit si, že život je krátký, a že nestojí za to zlobit se kvůli věcem, které se nedaří. Lepší je zamyslet se nad tím, co se v našem životě daří a co tak často považujeme za samozřejmé.

Pak můžeme přejít k praxi metta, poslat přání dobrotivosti osobě, která nás rozhněvala, všem bytostem, anebo někomu koho máme rádi. To nám pomůže obnovit naše běžné, laskavé a mírumilovné nastavení mysli.

Pokud už se nějakou dobu věnujeme rozvíjení milující laskavost, pak mysl bude přirozeně inklinovat k dobrotivosti a pravděpodobnost, že nás meditující soused či někdo v našem životě rozčílí, je menší.

Koncentrace získaná prostřednictvím praxe metta může také podpořit naši praxi všímavé pozornosti. Buddha uvádí, že koncentraci získanou v meditace metta je dobré rozvíjet v praxi všímavé pozornosti ( meditaci vhledu).

„Pokud v sobě, mnichové, dobře rozvinete tuto koncentraci (metta), pak byste měli trénovat takto: „Budu kontemplovat počitky těla (podobně i pocity…mysl…dhammu) horoucně, s jasným porozuměním, všímavě bez touhy a připoutanosti ke světu.“ ( Anguttara Nikaya 8:61)

Anebo můžeme nejdříve praktikovat praxi všímavé pozornosti a následovně až metta praxi nebo obě praxe průběžně střídat. Tento způsob praktikování je uveden i v jedné rozpravě v Anguttara Nikaye, kde Ananda, Buddhův žák zdatný v memorování Buddhových rozprav, říká, že meditující nejdříve trénuje samathovou praxi a následovně praxi všímavé pozornosti, případně obráceně anebo může obě praxe spojit dohromady (yuganaddha). (AN4:170). Samatha znamená v překladu z pálí klid a metta praxe patří do skupiny samathových praxí, kteří přispívají ke kultivaci klidu.

To je důkazem toho, že se tu nabízí velký prostor pro flexibilní praktikovaní meditace metta a všímavé pozornosti jak při formální meditaci v sedě, tak i v každodenním životě.

Za zmínku stojí příběh mnicha Subhutiho, kterého sám Buddha pro jeho nekonfliktnost a dovednost v praktikování metta považoval za nejlepšího ze svých žáků. Dosáhl stavu arahatství ( svatosti) rozvinutím vhledu a to díky praxi metta. V textech se uvádí, že koncentrace, které dosáhl praxí metta, považoval za výsledek volního úsilí a tudíž za něco nestálého, co je určeno k zániku jako vše, co je podmíněné.

O ctihodném Subhutim se tradovalo, že mohl prostřednictvím praxe metta kdykoliv vstoupit do jhany (stavu meditační absorpce) a zase z ní vystoupit ve chvíli, když měl učit dhammu nebo obdržet jídlo od laiků. (z překladu Anguttara Nikayi, bhikkhu Bodhi, poznámka pod čarou 85)

Ve zaznamenaných Verších starších prohlašuje:

„Moje malá chýše je zastřešená a příjemná,

chrání mě před deštěm:

Tak obloho, jestli chceš, pošli na mě déšť!

Moje mysl je klidná, osvobozená,

praktikuji horoucně: dešti, obloho!“

(překlad bhikkhu Sujato)

***

Všímavá pozornost má v praxi široké pole uplatnění. Všímavou pozornost můžeme zaměřit nejen vůči tělesným a mentálním jevů při meditaci v sedě nebo v běžném životě, ale nasměrovat ji i k moudré kontemplaci a zamezit tak vyvstávání neprospěšných stavů mysli. Učinit v dané situaci správné vyhodnocení a rozhodnutí a mysl vhodně zaměřit.

Při meditaci vhledu je všímavá pozornost zaměřena především na sledování fyzických a mentálních jevů s cílem nahlédnout jejich jedinečnou, individuální kvalitu a zároveň sdílet jejich společnou kvalitu pomíjivosti, neuspokojivosti a ne-já.

Při meditaci metta je všímavá pozornost zaměřena na kultivování milující laskavosti vůči všem bytostem. Kdykoliv se naše mysl vzdálí od tématu laskavosti, tak ji všímavá pozornost vrátí zpět k vyzařování přání metta všem bytostem.

V našem běžném životě můžeme všímavou pozornost zaměřit na cokoliv, co děláme – k uvědomování si těla a mysli, k vyzařování metta, ke kultivaci prospěšných stavů mysli, řeči a konání, k opakování dhammy a procvičování kontemplace.

Viděno ze širší perspektivy můžeme všímavou pozornost zaměřit na pěstování milující laskavosti a zamezit tak vyvstávání hněvu, dále na rozvíjení trpělivosti pro oslabení lpění a ke kultivaci moudrosti pro rozptýlení nevědomosti. Můžeme dovedným způsobem procvičovat všímavou pozornost tak, abychom s její pomocí dosáhli co největšího prospěchu.